Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když PANYCHIDA se svým pátým studiovým albem „Gabreta Aeterna“ neochvějně opanovala ve výroční anketě „Břitva“ za rok 2020 první místo, byl to pro ni jistě významný moment. Být v očích novinářské obce nejlepším tuzemským metalovým albem, které za sebou nechá třeba „The Blackcrow“ Brunových HYPNOS, to je zkrátka věc, jíž podobná kapelu dosud zřejmě nepotkala.
A tak kuje černé železo, dokud je žhavé, zdá se. Monotématický koncept vzpomínaného alba, jež se věnovalo všeinspirujícímu pohoří Šumavy, zdaleka nemohl být v jeho dvanácti položkách vyčerpán, ze samotného nahrávání rovněž něco málo materiálu zbylo, čili vznik kratší nahrávky, chcete-li ípíčka, byl jasnou volbou. Obzvláště když – tak jako PANYCHIDA – máte chuť i potenciál to celé pojmout znovu velmi zodpovědně, s dalším bookletem protkaným fascinujícími obrázky, ilustracemi a neméně zajímavými texty.
„Říruřec : Dreisessel“ tedy má jen necelých třiadvacet minut, ale o to větší porcí zážitků přináší, nepochybně zejména proto, že všechny jeho skladby nejsou jen nějakým přílepkem z donucení, ale naopak velmi tučným bonusem, který se na jeho předobrazu, „mateřském“ albu, mohl vyjímat mezi ostatním jeho zvučným obsahem stejně dobře bez jakéhokoliv uzardění. Úplně nejvíc v tomhle směru boduje „Dřevo pánům příjmem, lidu obživou“ s velmi výraznou a rozmanitou kytarovou prací, jež prakticky velmi názorně a ve zkratce zároveň shrnuje celé vzpomínané album „Gabreta Aeterna“, ovšem podobně intenzivně záživný vjem si lze odnést i z „Prokletí Christlova dvora“, nově nahrané skladby z roku 2017, kdy byla (jako vůbec první věnovaná šumavské tématice) zaznamenána s cílem obsadit jí do role bonusu na předešlé studiové album „Haereticalia – The Night Battles“. Čistá esence melodického black metalu s dramatickým nádechem v jejím refrénu je totiž dokonale, ale vskutku dokonale uzemňující.
Závěr nahrávky obstarává zdánlivě odlehčený kus „Via Dolorosa“ z repertoáru blackmetalových legend IMPALED NAZARENE, a přestože se svým jemným punkovým feelingem stojí poněkud jinde, než produkce PANYCHIDY, zde působí naprosto nerušivě, zejména věnuje-li posluchač důslednou pozornost také (samozřejmě tématicky odlišné) textové části skladby. I její výběr však svědčí o vytříbeném dramaturgickém vkusu plzeňských, který si na EP „Říruřec : Dreisessel“ podává ruku prakticky se vším, co zde kapela na závěr svých pletek se Šumavou vymyslela a zvěčnila. Jistě, říkává se, všeho s mírou, ale marná sláva, jestli to příště už skutečně bude bez konceptu Klostermannova kraje, myslím, že to bude tak trochu škoda.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.